Nelesní ekosystémy
- Vodní toky, nádrže, prameniště
- Skály a sutě
- Rašeliniště
- Louky, pastviny, pole
- Podzemí: Jeskyně a štoly
- Lidská sídla a komunikace
Vodní toky, nádrže, prameniště
Vzhledem k celkové chudosti Českého Švýcarska (Labských pískovců) na vodní prostředí se tato stanoviště vyskytují jen sporadicky. Nejvýznamnější vodním tokem z hlediska biodiverzity je Labe, které si zachovalo v úseku mezi Děčínem a Hřenskem přírodě blízký charakter, díky němuž se na jeho březích dosud vyskytují štěrkopískové náplavy se zajímavou květenou, vázanou na dynamiku periodického zaplavování a obnažování. Jsou to např. kriticky ohrožený drobnokvět pobřežní (Corrigiola litoralis), šáchor hnědý (Cyperus fuscus) či blatěnka vodní (Limosella aquatica). Břehové porosty hostí pažitku pobřežní (Allium schoenoprasum), řepeň polabskou (Xanthium albinum), šmel okoličnatý (Butomus umbellatus), rozrazil dlouholistý (Pseudolysimachion longifolium), přesličku luční (Equisetum pratense), ostřici Buekovu (Carex buekii) a řadu dalších zajímavých druhů. Z mechorostů lze zmínit především ohrožený druh krondlovku tupolistou (Fissidens arnoldii).
Vlastní vodní tok je osídlen poměrně početnou populací velevruba malířského (Unio pictorum). Mezi nápadné obyvatele patří také vážky (Odonata) z nichž mezi charakteristické druhy patří klínatka obecná (Gomphus vulgatissimus), klínatka rohatá (Ophiogomphus cecilia), motýlice lesklá (Calopteryx splendens) a šidélko brvonohé (Platycnemis pennipes). Vlastní tok řeky Labe poskytuje útočiště více než čtyřiceti druhům ryb, které se zde i přirozeně vytírají, např. candát obecný (Stizostedion lucioperca), parma obecná (Barbus barbus), jelec tloušť (Leuciscus cephalus), j. proudník (L. leuciscus), j. jesen (L. idus), bolen dravý (Cyprinus aspius) a významný tažný druh úhoř říční (Anguilla anguilla). Řeka Labe je také významná migrační trasa pro celou řadu živočichů, např. pro orla mořského (Halilaetus albicilla), luňáka červeného (Milvus milvus), orlovce říčního (Pandion halilaetus) a také zimoviště pro celou řadu vodních druhů ptáků, např. morčáka velkého (Mergus merganser). V minulosti se zde vyskytovaly autochtonní populace želvy bahenní (Emys orbicularis) a užovky podplamaté (Natrix tesselata). Pravidelně zde hnízdí pisík obecný (Actitis hypoleucos), moudivláček lužní (Remiz pendulinus) a v roce 1997 zde bylo prokázáno zatím ojedinělé hnízdění morčáka velkého (Mergus merganser). Od konce osmdesátých let 20. stol. se zde vyskytuje populace bobra evropského (Castor fiber albicus) autochtonního poddruhu, který je vázán na povodí řeky Labe.
Mezi potoky hrají z hlediska biodiverzity největší význam Křinice a Kamenice se svým přítokem Chřibské Kamenice. Ve vodní vegetaci těchto toků se uplatňují mj. lakušník vzplývavý (Batrachium fluitans), hvězdoš háčkatý (Callitriche hamulata), z mechorostů pramenička obecná (Fontinalis antipyretica), vyskytuje se zde také vzácná řasa (ruducha) potěrka (Batrachospermum sp.), která je indikátorem čistých vod. V soutěskách těchto tvořených těmito potoky lze nalézt na březích mj. violku dvoukvětou (Viola biflora), rostoucí zde v extrémně malých nadmořských výškách až pouhých 150 m. Místy je vyvinuta vegetace devětsilových lemů horských potoků s dominantním devětsilem lékařským (Petasites hybridus) a d. bílým (P. albus). Tyto vodní toky jsou pravidelným lovištěm zde hnízdících čápů černých (Ciconia nigra). Na vhodných úsecích pravidelně hnízdí ledňáček říční (Alcedo atthis), široce rozšířený je konipas horský (Motacilla cinerea) a skorec vodní (Cinclus cinclus), který je hojný zejména na řece Kamenici. Zdejší vodní toky jsou osídleny charakteristickou ichtyofaunou – pstruhem obecným (Salmo trutta), lipanem podhorním (Thymallus thymallus), vrankou obecnou (Cotus gobio). Vzácně se vyskytuje mřenka mramorovaná (Noemacheilus barbatulus) a střevle obecná (Phoxinus phoxinus). Od roku 1998 probíhá reintrodukce lososa obecného (Salmo salar), u kterého byl v roce 2002 prokázán zpětný tah dospělých ryb z moře do oblasti vypouštění. Pravidelně se vyskytuje mihule potoční (Lampetra planeri). Charakteristickým obyvatelem malých vodních toků v bukových a smíšených lesích je mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Prakticky na všech vodních tocích se vyskytuje vydra říční (Lutra lutra) a málo známý rejsec vodní (Neomys fodiens).
Z vodních nádrží je největší Olešský rybník (na části je PR), významný zejména faunisticky (viz přehled CHÚ). Můžeme se zde setkat s 25 druhy vážek (Odonata), např. šidélkem rudoočkem (Erythromma najas), šidélkem znamenaným (Erythromma viridulum) a šídlem královským (Anax imperator). Ve velmi silné populaci je zde skokan skřehotavý (Rana ridibunda), ropucha obecná (Bufo bufo) a užovka obojková (Natrix natrix). V minulosti zde žila také rosnička zelená (Hyla arborea) a blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus), které však již patří mezi vymizelé druhy z celého území. Pravidelně zde hnízdí labuť velká (Cygnus olor), potápka roháč (Podiceps cristatus), chřástal vodní (Rallus aquaticus), pochop rákosní (Circus aeruginosus), nepravidelně rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus) a volavka popelavá (Ardea cinerea). Z menších nádrží je nutno zmínit především Královomlýnsky rybník (PP), který spolu s nedalekou nádrží představuje jediné současné naleziště kriticky ohroženého žabníčku vzplývavého (Luronium natans) v České republice. Malé a střední rybníčky jsou domovem pro čolka obecného (Triturus vulgaris), čolka horského (Triturus alpestris), který místy využívá k rozmnožování i kaluže na lesních cestách, a čolka velkého (Triturus cristatus), který je v současnosti znám pouze ze dvou lokalit. V oblasti Růžové byla v minulosti známa lokalita, kde se vyskytovaly všechny tři výše uvedené druhy čolků. Jen z literatury je znám údaj o výskytu čolka hranatého (Triturus helveticus) v oblasti Ostrova. Vzácně se můžeme setkat také se skokanem ostronosým (Rana arvalis), skokanem štíhlým (Rana dalmatina) a kuňkou obecnou (Bombina bombina). Prameniště se vyskytují v území roztroušeně, někdy v mozaice prameništními jaseninami. Charakteristickými druhy jsou rozrazil horský (Veronica montana), mokrýš střídavolistý (Chrysosplenium alternifolium), m. vstřícnolistý (Ch. oppositifolium), řeřišnice hořká (Cardamina amara), ostřice řídkoklasá (Carex remota), o. lesní (C. sylvatica), vzácněji též o. převislá (C. pendula). Prameniště a navazující drobné vodní toky jsou domovem našeho největšího zástupce vážek kroužkovce páskovaného (Cordulegaster boltoni) a na zdejším území velmi vzácného kroužkovce dvouzubého (Corulegaster bidentatus). V kalužích na lesní cestě v okolí Nové Olešky byl ojediněle zjištěn listonoh letní (Triops cancriformis) a žábronožka letní (Branchipus schaefferi). Geograficky zajímavý je nález potápníka Agabus subtilis.
Vegetace vázaná na skalní hrany stěn má většinou formu keříčkových brusnicových společenstev nebo skalních vřesovišť s druhovou garniturou obdobnou jako u reliktních borů, včetně rojovníku bahenního (Ledum palustre) na zastíněných hranách skal. Vlastní skalní stěny jsou z hlediska výskytu cévnatých rostlin převážně nezajímavé, výjimku však tvoří dvě floristické rarity patřící ke kapradinám z čeledi Hymenophyllaceae s atlantským rozšířením. Vláskatec tajemný (Trichomanes speciosum), objevený teprve na počátku 90. let 20. století se vyskytuje v území na více místech ve skalních štěrbinách, a to ve formě samostatně rostoucích gametofytů, přičemž nejbližší sporofyty vláskatce jsou známy až ze západní a jihozápadní Evropy. Druhou kapradinou je blánatec kentský (Hymenophyllum tunbrigense), který se dříve vyskytoval na několika lokalitách v Saském Švýcarsku, z české strany je udáván z Edmundovy soutěsky (neexistuje však herbářový doklad).
Narozdíl od cévnatých rostlin je těžiště druhové diverzity mechorostů území právě na těchto stanovištích, především ve vlhkých inverzních roklích a údolích. Nacházíme zde řadu velmi vzácných a ohrožených druhů, z nichž lze uvést především suboceanicko-montánní druh chudozubík Brownův (Tetrodontium brownianum), jež se v ČR vyskytuje pouze zde, dále např. subarkticko-alpinskou játrovku křižítku (Lophozia grandiretis), subalpinskou játrovku polanku Michauxovu (Anastrophyllum michauxii) nebo horskou játrovku křepenku bledou (Cephalozia leucantha).
Květenu území zpestřují rovněž ojedinělé vložky vápnitých pískovců, na nichž se vzácně vyskytuje sleziník zelený (Asplenium viride) a bukovník vápencový (Gymnocarpium robertianum), z mechorostů např. vzácné druhy vápnomilka přerušovaná (Pedinophyllum interruptum) nebo krondlovka (Fissidens gracilifolius).
Stanoviště sutí jsou v území vázána většinou na nepískovcové substráty (čediče, krystalinikum). Po obvodu rozsáhlých suťových polí na Růžáku roste rybíz alpínský (Ribes alpinum), na pohyblivých sutích se v území vzácně vyskytuje tolita lékařská (Vincetoxicum hirundinaria). Mechorosty jsou na sutích zastoupeny např. štěrbovkou skalní (Andreaea rupestris) či druhy rodu zoubkočepka – z. mechovou (Racomitrium lanuginosum), z. svazčitou (R. fasciculare) a z. různořadou (R. heterostichum).
Z bezobratlých živočichů jmenujme především chráněného a ohroženého otakárka fenyklového (Papilio machaon). Velmi zajímavý je recentní výskyt horské píďalky Charissa glaucinaria, neboť poslední doklady o jejím výskytu na českém území pocházely až z počátku minulého století. Nález mola Eudarcua pagenstecherella na Růžovském vrchu představuje první údaj pro Čechy. Druh je vázán na kamenné moře a přiléhající skalní čedičové výchozy, kde se housenka živí lišejníky. Teplé skalní biotopy obývá lišejníkovec průsvitný (Nudaria mundana), jehož housenka se rovněž živí mechy a lišejníky rostoucími na skalách.
Skalní stěny jsou hnízdištěm některých druhů ptáků, které jsou charakteristické pro zdejší území. Mezi ně patří sokol stěhovavý (Falco peregrinus), jehož populaci se podařilo znovuobnovit v osmdesátých letech a která v současné době patří mezi největší ve střední Evropě, dále krkavec velký (Corvus corax), poštolka obecná (Falco tinunculus), rehek domácí (Phoenicurus ochruros), výr velký (Bubo bubo) a rorýs velký (Apus apus). Skalní štěrbiny využívá netopýr rezavý (Nyctalus noctula) a netopýr hvízdavý (Pipoistrellus pipistrellus). Místy poměrně hojný je plch velký (Myoxus glis) a kriticky ohrožený plch zahradní (Eliomys quercinus). Jen okrajově se vyskytuje v roce 1906 introdukovaný kamzík horský (Rupicapra rupicapra).
Přestože Labské pískovce nepředstavují z hlediska nadmořské výšky horský systém, v důsledku mikroklimatických a též pedologických poměrů se na několika málo místech vytvořila maloplošná vrchoviště. Jedná se jednak o otevřená vrchoviště s charakteristickými druhy, jako jsou suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), s. úzkolistý (E. angustifolium), klikva bahenní (Oxycoccus palustris) a zejména rašeliníky, z nichž převládá Sphagnum fallax, r. bodlavý (S. cuspidatum), S. russowii a S. capillifolium. Dále se jedná o suchopýrové bory, představující následné sukcesní stadium po předchozím společenstvu, s řídkým zápojem borovice lesní (Pinus sylvestris), břízy bělokoré (Betula pendula) a b. pýřité (B. pubescens). V bylinném patře těchto suchopýrových borů dominují suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum), bezkolenec modrý (Molinia caerulea), zastoupeny jsou rovněž keříky borůvky (V. myrtillus), brusnice (V. vitis-idaea), vlochyně (V. uliginosum) a klikvy (Oxycoccus palustris) a objevuje se též rojovník bahenní (Ledum palustre), v mechovém patře se uplatňují nejen rašeliníky (Sphagnum fallax, S. capillifolium), ale i lesní druhy např. paprutka nicí (Pohlia nutans), dvouhroteček různotvárný (Dicranella heteromalla). Obě uvedená společenstva jsou v území velmi vzácná, vyskytují se např. v PR Čabel, PP Nad Dolským mlýnem nebo v PR Rájecké rašeliniště.
Na vodních plochách rašeliništního charakteru, resp. tůních a malých lesních rybníčcích, byly zastiženy charakteristické druhy acidních vod – šidélko kopovité (Coenagrion hastulatum), šídlo sítinové (Aeschna juncea), vážka tmavá (Sympetrum danae) a vážka čárkovaná (Leucorrhinia dubia). Na rašelinných loukách a vrchovištích žije motýl drobníček Stigmella continuella, jehož housenka žije převážně na bříze pýřité, dále výrazně tyrfobiontní S. lediella striktně vázaný na rojovník bahenní, stejně tak jako podkopníček Lyonetia ledi. K dalším významným druhům patří pouzdrovníček Coleophora ledi, obaleč Olethreutes ledianus či můry Polia hepatica a Eurois occultus. Mnohé tyto druhy jsou velmi významné z hlediska studia historického vývoje rašelinných biotopů v oblasti celého Českosaského Švýcarska. Na vřes je vázána krásněnka dvoulemá (Pleurota bicostella). Potápník Hydroporus gyllenhalii indikuje nenarušená lesní rašeliniště.
Mezofilní ovsíkové louky (Arrhenatherion)
V území se tyto louky vyskytují roztroušeně po celém území a jsou zastoupeny širší škálou společenstev s různou intenzitou obhospodařování a tedy s rozdílnou druhovou bohatostí. Charakteristická je garnitura běžných lučních druhů, jako jsou ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius), zvonek rozkladitý (Campanula patula), kopretina irkutská (Leucanthemum ircutianum). V závislosti na zachovalosti a stanovišti se na některých loukách vyskytují i zajímavější druhy jako např. lomikámen zrnatý (Saxifraga granulata), kozí brada východní (Tragopogon orientalis), zcela vzácně na kontaktu s Krušnými horami též zvonečník hlavatý (Phyteuma orbiculare). Na výslunných stanovištích se vyskytují luční typy s vyšším zastoupením teplomilných druhů, jako jsou např. smolnička obecná (Lychnis viscaria), pavinec horský (Jasione montana), starček přímětník (Senecio jacobaea), hvozdík kropenatý (Dianthus deltoides) nebo pryskyřník hlíznatý (Ranunculus bulbosus).
K nehojným druhům motýlů patří píďalka východní (Eupithecia sinuosaria) a můra Mythimna scirpi. Typickám představitelem tohoto typu luk je saranče Stenobothrus lineatus.
Horské mezofilní louky (Polygono-Trisetion)
Společenstva těchto luk tohoto svazu jsou rozšířena zejména v levobřežní části území navazující na sousední Krušné hory, v prostoru mezi Sněžníkem a Petrovicemi v nadmořských výškách okolo 550 m s vyšším ročním úhrnem srážek. Mezi charakteristické druhy těchto horských luk patří v území především koprník štětinolistý (Meum athamanticum), rdesno hadí kořen (Bistorta major), pcháč různilostý (Cirsium heterophyllum), řeřišničník Hallerův (Cardaminopsis halleri), chrpa parukářka (Centaurea pseudophrygia), hrachor horský (Lathyrus linifolius), na loukách na Růžovské plošině se roztroušeně vyskytuje i zvonečník černý (Phyteuma nigrum).
Poháňkové pastviny (Cynosurion)
Pastviny jsou rovnoměrně roztroušeny po celém území v závislosti na zemědělských aktivitách v území. Zemědělská praxe významně ovlivňuje zachovalost a druhovou bohatost pastvin. Intenzivní způsob obhospodařování (vysoké dávky průmyslových hnojiv a vysoké zatížení skotem) či naopak nedostatečné obhospodařování (absence pastvy v současné době, nekosení nedopasků apod.) vede k výrazné degradaci těchto biotopů. K charakteristickým druhům pastvin patří např. tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus), sedmikráska obecná (Bellis perennis), máchelka podzimní (Leontodon autumnalis), máchelka srstnatá (Leontodon hispidus), jílek vytrvalý (Lolium perenne), jitrocel větší (Plantago major), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens), pampeliška lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia) nebo jetel plazivý (Trifolium repens).
Trvale vlhké louky (Calthion)
Vlhké a podmáčené louky se vyskytují v oblasti Labských pískovců v široké škále typů a též v různém stupni zachovalosti. Toto rostlinné společenstvo bylo patrně nejvýrazněji ovlivněno nevhodnými způsoby obhospodařování. Mezi ně lze zařadit velkoplošné meliorace a rekultivace prováděné v rámci náhrad za zastavěnou zemědělskou půdu nebo lokální odvodňování lučních pramenišť a mokřadů, poznamenaly největší mírou jejich rozlohu a druhové složení. Použití těžké mechanizace na rozorání luk a následná aplikace průmyslových hnojiv bylo konečným krokem k „zúrodnění“ mokřadních luk. Určitý plošný úpadek po roce 1989 v zemědělské výrobě dal určitou šanci obnově vodního režimu v rámci krajinotvorných programů. Objevil se však další problém a to ponechání ladem hůře obdělávaných mokřadních luk. Sukcese si pospíšila a v podstatě ve dvou vlnách (po roce 1945 a po roce 1989) pohltila řadu lučních společenstev přeměnou na les (většinou na olšiny).
Přesto se fragmenty těchto luk zachovaly po celém území od nižších poloh po podhůří v rozmanitých formách. Na obhospodařovanýchstanovištích převládají vlhké pcháčové louky, charakteristické výskytem pcháče zelinného (Cirsium oleraceum), děhele lesího (Angelica sylvestris), blatouchu bahenního (Caltha palustris), vzácněji kuklíku potočního (Geum rivale), na silně zamokřených místech s hojnou skřípinou lesní (Scirpus sylvaticus). Na opuštěných loukách nastupují tužebníková lada s hojným tužebníku jilmovým (Filipendula ulmaria), krabilicí chluptou (Chaerophyllum hirsutum), vrbinou obecnou (Lysimachia vulgaris), vzácněji na bohatších půdách s kakostem bahenním (Geranium palustre). V některých případech vznikly na opuštěných loukách téměř uniformní porosty ostřice třeslicovité (Carex brizoides). Z ohrožených a vzácných druhů hostí bohatší mokřadní louky např. upolín nejvyšší (Trollius altissimus), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) nebo p. májový (D. majalis), nejvlhčí typy též vachtu trojlistou (Menyanthes trifoliata), hojně se v celém území vyskytuje subatlantský druh sítina ostrokvětá (Juncus acutiflorus).
K významným druhům motýlů patří velmi lokální a vzácná píďalka vlnopásník bažinný (Scopula corrivalaria), jehož nález u Vysoké Lípy představoval potvrzení výskytu v Čechách, či hnědásek chrastavcový (Euphydryas aurinia). Žížala Aporectodea handlirschi patří k vzácným hydrofilním druhům.
Střídavě vlhké bezkolencové louky (Molinion)
Vlhké bezkolencové louky byly patrně i v minulosti v území velmi vzácné a dnes téměř chybějí. Často se vyskytují pouze v mozaice s jinými lučními společenstvy. V území se obvykle nalézají na jílových a slínových vysýchajících půdách, bohatších na živiny. Těžiště výskytu těchto druhově bohatých luk je na jižní hranici Labských pískovců při přechodu do Českého středohoří. Často jsou indikovány jednotlivými druhy, které dokládají někdejší rozšíření těchto luk, jako jsou např.: bukvice lékařská (Betonica officinalis), ostřice chabá (Carex flacca), ocún jesenní (Colchicum autumnale), a místy vzácně vyskytující se ostřice Hartmanova (Carex hartmanii), hadí mord nízký (Scorzonera humilis) či hadí jazyk (Ophioglossum vulgatum). K charakteristickým druhům náleží též svízel severní (Galium boreale), olešník kmínolistý (Selinum carvifolia) a ostřice plstnatá (Carex tomentosa).
Podhorské smilkové trávníky (Violion caninae)
Na území Labských pískovců najdeme toto společenstvo po celém území v podobě lesních travnatých lemů, mezí a lesních louček. Smilkové trávníky se v současnosti vyskytují v degradovaných a netypických formách. Mezi dominantní druhy patří zejména smilka tuhá (Nardus stricta) a psineček obecný (Agrostis capillaris). Z charakteristických druhů v území nacházíme mochnu nátržník (Potentilla erecta), svízel hercynský (Galium saxatile), ostřici kulkonosnou (Carex pilulifera), rozrazil lékařský (Veronica officinalis), roztroušeně vítod obecný (Polygala vulgaris), violku psí (Viola canina), velmi vzácně všivec lesní (Pedicularis sylvatica) a prhu arniku (Arnica montana). Některé smilkové louky byly přeorány, zalesněny nebo zničeny intenzivní pastvou skotu.
Širokolisté suché trávníky (Bromion erecti)
Nejteplejší místa na přechodu k Českému středohoří v údolí Jílovského potoka je těžištěm těchto druhově bohatých lučních společenstev. Vyskytují se na bazických půdách, zejména na slínech a slínovcích. Mezi typické druhy těchto společenstev v oblasti patří sveřep vzpřímený (Bromus erectus), pcháč bezlodyžný (Cirsium acaule), tužebník obecný (Filipendula vulgaris), jehlice trnitá (Ononis spinosa), prvosenka jarní (Primula veris) aj. Výjimečně byl zaznamenán i vstavač mužský (Orchis mascula) a devaterník velkokvětý tmavý (Helianthemum grandiflorum subsp. obscurum). Druhově chudší formy se vyskytují na třetihorních vyvřelinách v okolí České Kamenice a na Pastevním vrchu u Růžové reprezentované méně náročnými druhy, jako jsou např. řepík lékařský (Agrimonia euptoria), šalvěj přeslenitá (Salvia verticillata), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa), válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum), krvavec menší (Sanquisorba minor), hlaváč žlutavý (Scabiosa ochroleuca), pryskyřník hlíznatý (Ranunculus bulbosus) nebo jahodník trávnice (Fragaria viridis).
Oblast Labských pískovců je poměrně bohatá na různé typy podzemních prostor – od přirozených puklinových jeskyní, přes štoly až po sklepní prostory.
V dané oblasti jsou hojné zejména mělké převisy, rozšířené pukliny ve skalních výchozech, jeskynní výklenky či prostory nevelkých rozměrů vytvořené zřícenými skalními bloky. Systémy pseudokrasových dutin většího rozsahu se zde vyskytují jen vzácně. K zajímavým a ojedinělým jevům proto náleží rozsedlinový jeskynní systém vzniklý v pískovcovém masivu na pravobřežní části labského údolí. Jeskyně zde vznikly v údolním svahu v rozevírajících se puklinách mezi skalními bloky a jsou většinou propasťovité. Z dosud více než 50 objevených podzemních dutin patří k nejznámějším např. Loupežnická jeskyně, Hluboká mezerní jeskyně, Pytlácká jeskyně, Máslová díra, Jeskyně přátel přírody, Jílovité peklo, Stelzigova jeskyně ad.
Do reliéfu krajiny Českosaského Švýcarska zasáhl určitou měrou také člověk, a to především těžbou nerostných surovin. V oblasti Českého Švýcarska byl dobýván stavební kámen v četných a dosti rozsáhlých lomech založených v pískovcích (např. v labském kaňonu) i vulkanických horninách (v lomu na Růžovském vrchu, menší lůmky jsou téměř na každém čedičovém kopci), na severním okraji oblasti také v granitoidech. Nacházejí se zde rovněž pozůstatky po vodárenské a důlní činnosti – především štoly a průzkumné vrty. Rozsáhlé pole starých kutacích prací západně od obce Brtníky například svědčí o místní těžbě barevných kovů - olova, zinku a stříbra. V pískovcích na svazích Vysokého Sněžníku byly v letech 1964-1994 těženy fluoritové žíly. Spojení zde objevených pseudokrasových dutin s hydrotermální mineralizací náleží k unikátním jevům evropského významu.
Charakteristickými sezónními obyvateli jsou netopýři, kteří tyto prostory vyhledávají k přezimování. V oblasti byl zatím prokázán výskyt 15 druhů, z nichž se v podzemních prostorách můžeme pravidelně setkat s velmi vzácným vrápencem malým (Rhinolophus hipposideros), netopýrem velkým (Myotis myotis), netopýrem vodním (Myotis daubentoni), netopýrem ušatým (Plecotus auritus), netopýrem vousatým (Myotis mystacinus), ojediněle také s netopýrem severním (Eptesicus nilssoni) a netopýrem Brandtovým (Myotis brandti). Z bezobratlých živočichů je nejvýznamnější v České republice teprve nedávno objevený koník jeskynní (Troglophilus neglectus), který kromě přirozených podzemních prostor osidluje i sklepy či dutiny stromů. Na příhodných lokalitých se vyskytuje blešivec studniční (Niphargus aquilex) či můra sklepní (Scoliopteryx libatrix).
Vegetace lidských sídel v území není většinou příliš bohatá a skládá se zejména z běžných ruderálních druhů. Druhově bohaté je však město Děčín a labské údolí, vzhledem k poloze v teplé kotlině a díky významnému dopravnímu uzlu, včetně přístavu Děčín. Ze zajímavějších druhů se zde vyskytují např. hulevník nejtužší (Sisymbrium strictissimum), merlík městský (Chenopodium urbicum), mochna prostřední (Potentilla intermedia), mochna norská (P. norvegica), šťovík rozvětvený (Rumex thyrsiflorus), milička polabská (Eragrostis albensis), andělika lékařská (Angelica archangelica). Podél Labe se rovněž šíří na synantropních lokalitách některé teplomilné druhy jako čistec přímý (Stachys recta), tolice srpovitá (Medicago falcata), kakost krvavý (Geranium sanguineum), pelyněk ladní (Artemisia campestris) a další. Labské údolí představuje rovněž významný koridor pro šíření invazních druhů, jako např. dvouzubec černoplodý (Bidens frondosa), netýkavka žláznatá (Impatiens glandulifera), slunečnice topinambur (Helianthus tuberosus), křídlatka japonská (Reynoutria japonica), štětinec laločnatý (Echinocystis lobata), javor jasanolistý (Acer negundo). Květena venkovských sídel je většinou chudá, zajímavější je však vegetace zídek, ve které se výrazně uplatňují zejména zvěšinec zední (Cymbalaria muralis), dymnivka žlutá (Corydalis lutea), sleziník routička (Asplenium ruta-muraria) a sleziník červený (A. trichomanes), vzácně též lomikámen východní (Saxifraga cymbalaria).
Lidská sídla představují velmi specifická stanoviště, neboť mnohé živočišné druhy opustily přírodní biotopy a staly se zcela závislé na tomto typu prostředí. Z území je známa zatím jedna letní kolonie netopýra velkého (Myotis myotis), častější je netopýr ušatý (Plecotus auritus), naproti tomu netopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus) patří mezi vzácné obyvatele. Pravidelně je zjišťována bělozubka šedá (Crocidura suaveolens) a velmi hojná kuna skalní (Martes foina). K vymizelým druhům patří sova pálená (Tyto alba) a jen ojediněle se vykytuje sýček obecný (Athene noctua). Velmi hojný je rehek domácí (Phoenicurus phoenicurus), konipas bílý (Motacilla alba), jiřička obecná (Delichon urbica) a vzácněji hnízdící vlaštovka obecná (Hirundo rustica). Kaňonem Labe se do Labských pískovců rozšířil donedávna pouze z Moravy známý bradavičník Clanoptilus geniculatus, který zde preferuje teplejší ruderální lokality.
