Lesy
Lesní ekosystémy mají na tomto území dominantní postavení. Jejich složení, stáří a struktura velmi výrazně určuje i složení fauny. V minulosti došlo k vyhubení většiny velkých šelem a některých dalších druhů, čímž došlo k výraznému a dnes již velmi obtížně napravitelnému ochuzení. Do nedávné doby se ještě vyskytoval rys ostrovid (Lynx lynx), u kterého jsou známy první údaje již v třicátých letech 20. století a u kterého však z posledních let opět chybí jakékoliv důkazy o jeho pobytu. Velmi hojně se vyskytuje jelen evropský (Cervus elaphus), který díky velmi vysokým stavům představuje limitující faktor přirozené obnovy lesa a také prase divoké (Sus scrofa). Charakteristickým obyvatelem je datel černý (Dryocopus martius), kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum), lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca), v bučinách pravidelně hnízdí žluna šedá (Picus canus), holub doupňák (Columba oenas), sýc rousný (Aegolius funereus) a lejsek malý (Ficedula parva). Reliktní bory byly ještě donedávna domovem tetřeva hlušce (Tetrao urogallus), skřivana lesního (Lullula arborea), který v současné době hnízdí pouze na lesních školkách u Bynovce, a charakteristicky se ozývajícího lelka lesního, který se stále ještě vzácně na několika lokalitách vyskytuje. Typickým obyvatelem doubrav je žluva hajní (Oriolus oriolus), šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla) a na zdejším území vzácný slavík obecný (Luscinia megarhynchos). Imisemi zasažené plochy v oblasti Sněžníku a Tisé jsou domovem čečetky zimní (Carduelis flammea) a tetřívka obecného (Lyrurus tetrix), který však v posledních letech rychle ubývá.
Převážně z hlediska vegetace lze lesní společenstva dělit do následujících typů:
- Vrbotopolové luhy, bažinné olšiny a lužní lesy
- Dubohabřiny
- Suťové lesy
- Květnaté bučiny
- Acidofilní bučiny
- Acidofilní doubravy
- Reliktní a rašelinné bory
- Přirozené smrčiny
- Kulturní lesy
Vrbotopolové luhy, bažinné olšiny a lužní lesy
Vrbotopolové luhy se zachovaly ve fragmentech podél Labe. V jejich stromovém patře kromě převládajících vrb - vrby bílé (Salix alba), v. křehké (S. fragilis), jejich křížence (Salix x rubens), v. košíkařské (S. viminalis) - se zachovaly vzácně i exempláře původního topolu černého (Populus nigra), jehož populace je na lokalitě Podskalí v posledních letech uměle posilována. V bylinném patře převažují vlhkomilé a nitrofilní druhy.
Údolní jasonovo-olšové luhy, smrkové olšiny, stejně jako prameništní jaseniny, patří k nejvzácnějším společenstvům v území. Jednak proto, že zejména centrální pískovcová část je na vodoteče velmi chudá, dále z toho důvodu, že velká část jich byla v minulosti přeměněna na kulturní louky či lesy. Rozsáhlejší potoční lužní lesy kolinního stupně s charakteristickou druhovou garniturou, jako jsou ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), plicník tmavý, (Pulmonaria obscura), dymnivka dutá (Corydalis cava), sasanka hajní (Anemone nemorosa), vzácněji s. pryskyřníkovitá (A. ranunculoides) aj., se vyskytují pouze v jižním části území na styku s Českým středohořím. Pro Labské pískovce jsou typičtější submontánní olšiny či olšové jaseniny v hlubokých údolích s charakteristickými druhy prvosenkou vyšší (Primula elatior), kozlíkem výběžkatým (Valeriana excelsa), krabilicí chlupatou (Chaerophyllum hirsutum), žluťuchou orlíčkolistou (Thalictrum aquilegiifolium), udatnou lesní (Aruncus vulgaris), v západní části území též s jarmankou větší (Astrantia major) a dalšími. Tyto cenózy se však zachovaly většinou pouze ve fragmentech, např. podél Kamenice, Chřibské Kamenice nebo Olšového potoka.
Smrkové olšiny byly v území patrně vzácné, podél menších pomalu proudících vodotečí v inverzních polohách, dnes existují pouze fragmenty. Jen roztroušeně lze nalézt prameništní jaseniny, které se maloplošně vyskytují nejčastěji v svahových polohách na styku vulkanitů s pískovcovým podložím. Pro tato společenstva je typický výskyt např. ostřice řídkoklasé (Carex remota), rozrazilu horského (Veronica montana), mokrýše střídavolistého (Chrysosplenium alternifolium) a m. vstřícnolistého (Ch. oppositifolium).
Nález drobného motýla chrostíkovníka Micropterix osthelderi v olšině poblíž Dolského mlýna je vůbec prvním věrohodným dokladem pro Čechy. Neméně významný je nález bronzovníčka olšového (Heliozela resplendella), obalečů Epinotia demarniana či Epiblema grandaevanum. K chráněným druhům patří batolec duhový (Apatura iris).
Dubohabrové háje jsou v území vázané pouze na teplejší polohy na bohatších substrátech. Vyskytují se proto roztroušeně pouze na jižním okraji oblasti, které biogeograficky náleží již Českému středohoří, tedy v širším pruhu probíhajícím od Libouchce přes Děčín na Českou Kamenici. Černýšové dubohabřiny tohoto území jsou většinou druhově chudší než porosty v teplejších částech Čech, z charakteristických druhů se vyskytuje např. jaterník podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum nemorosum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), kopytník evropský (Asarum europaeum) nebo dymnivka dutá (Corydalis cava). Ve stromovém patře se uplatňuje zejména habr obecný (Carpinus betulus) a dub zimní (Quercus petraea).
K velmi lokálním druhům motýlů patří obaleč Lobesia bicinctana, jehož nález z Labských pískovců je prvním pro území Čech. Z dalších vzácných druhů se vyskytuje drobníček Stigmella sorbi, obaleč Acleris cristana či obaleč ořešákový (Cydia amplana).
Suťová stanoviště se v území tvoří pouze na vulkanitech a krystalinickém podloží, neboť pískovce tvoří zde převážně osypy. Přestože suťové lesy zabírají jen malou rozlohu, vyskytuje se zde více společenstev. V kaňonu Labe převládají suťové lesy stupně dubohabřin s významným zastoupením lípy srdčité (Tilia cordata), habru obecného (Carpinus betulus), javoru babyky (Acer campestre) s typickým zastoupením hájových prvků, na vulkanických elevacích převládají submontánní suťové lesy (např. Růžák), tvořené převážně javorem klenem (Acer pseudoplatanus), jilmem drsným (Ulmus glabra), jasanem ztepilým, zpravidla s příměsí buku lesního (Fagus sylvatica), v bylinném patře s klasickou garniturou druhů květnatých bučin, obohacených o nitrofilní druhy a kapradiny, včetně v území vzácné kapradiny laločnaté (Polystichum aculeatum). Jen zcela vzácně nacházíme v území roklinové lesy s dominantní udatnou lesní (Arunucus vulgaris) (např. Český vrch) a svahové lesy s dominantní měsíčnicí vytrvalou (Lunaria rediviva) (Vlčí hora).
Na teplé biotopy v blízkosti kamenných moří je vázán mol Niditinea striolella či další motýl drsnohřbetka žlutoskvrnná (Oegoconia quadripuncta). Nosatci Notaris aterrimus a Adexius scrobipennis jsou vzácnými druhy suťových lesů. K reliktním druhům patří bezkřídlá terikolní mandelinka Chrysolina umbratilis.
Druhová bohatost květnatých bučin stojí v nápadném protikladu k acidofilním bučinám. Byť zabírají z celkové rozlohy území jen velmi malou plochu, podstatně navyšují biodiverzitu území. Nejbohatší jsou strdivkové bučiny, vázané na vulkanity (čedičové horniny) např. na Růžáku, Mlýnech či Suchém vrchu, v jejichž jarním aspektu se uplatňují kyčelnice devítilistá (Dentaria enneaphyllos), k. cibulkonosná (D. bulbifera), sasanka hajní (Anemone nemorosa), vzácně též s. pryskyřníkovitá (A. ranunculoides), hrachor jarní (Lathyrus vernus), svízel vonný (Galium odoratum), plicník tmavý (Pulmonaria obscura), pitulník horský (Galeobdolon montanum) a mnohé další. Naopak v letním aspektu většinou převládají trávy, mezi nimiž dominuje strdivka jednokvětá (Melica uniflora), hojné jsou též kostřava lesní (Festuca altissima), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus), pšeníčko rozkladité (Milium effusum).
Méně druhově bohaté jsou bučiny s dominantní kostřavou lesí (Festuca altissima), které se vyskytují ve větší míře pouze na krystaliniku v labském kaňonu.
Květnaté bučiny jsou velmi bohaté na nejrůznější druhy bezobratlých živočichů. K velmi významným motýlům patří vrbkovníček Mompha terminella, jehož housenky žijí v minách čarovníku (Circaea sp.), píďalka síťkovaná (Eustroma reticulata), v porostech válečky lesní žije trávníček Elachista apicipunctella, velmi vzácná je píďalka šedokřídlec javorový (Nothocasis sertata), jehož housenky jsou vázány na javor klen. Vzácně se vyskytuje střevlík nepravidelný (Carabus irregularis), hojnějšími jsou oba střevlíci rodu Cychrus (C. caraboides a C. attenuatus). K vyloženě teplomilným prvkům patří kovařík Pseudanostirus globicollis či stehenáč Ischnomera cinerascens. K významným indikačním druhům, které jednoznačně dokládají kontinuálnost, tj. stálost a přirozenost lesa na dané lokalitě, patří bezkřídlí zástupci nosatcovitých brouků rodu Acales (A. camelus, A. comutatus, A. pyrenaeus a A. boehmei) a druh Echinodera hypocrita. Vzácně se vyskytuje roháček Ceruchus chrysomelinus, zdobenec Gnorimus variabilis či větevníček Platyrhinus resinosus. Výskyt kobylky Pholidoptera aptera bohemica je jediným v celé České republice. Na lokality s čedičovým podkladem je vázán subatlantský druh plže závornatka černavá (Clausilia bidentata).
Největší rozlohu Labských pískovců zabíraly v minulosti submontánní acidofilní bučiny, zejména bikové, typické v území pro pískovcové substráty, v mnohem menší míře bučiny s třtinou rákosovitou (Calamagrostis arundinacea) na poněkud bohatších substrátech, např. na krystaliniku v labském kaňonu. Acidofilní bučiny však byly v minulosti na většině ploch v minulosti přeměněny na smrkové monokultury a zachovaly se jen ve velmi omezené míře, např. roztroušeně po celém Jetřichovickém skalním městě, v okolí Bělé, v tzv. Liboucheckých bučinách, v kaňonu Labe. Tyto acidofilní bučiny jsou nápadně druhově chudé, v podrostu dominuje většinou pouze bika bělavá (Luzula luzuloides) nebo metlička křivolaká (Avenella flexuosa), případně třtina rákosovitá (Calamagrostis arundinacea), častější jsou též kapraď rozložená (Dryopteris dilatata) či borůvka (Vaccinium myrtillus). Z dřevin se kromě dominantního buku lesního (Fagus sylvatica) uplatňují v příměsi i další listnáče, zejména javor klen (Acer pseudoplatanus), na stanovištích v roklích přistupuje i smrk ztepilý (Picea abies) a dnes již jen vzácně i jedle bělokorá (Abies alba). Zajímavé je, že acidofilní bučiny jsou v území rozšířeny v nezvykle nízkých nadmořských výškách i pod 300 m, což je jedním z projevů celkového suboceánického charakteru klimatu této oblasti. V polohách podmíněných klimatickou inverzí však nacházíme bučiny i v nadmořských výškách pod 150 m (labský kaňon), což jsou nejníže položené bučiny v České republice.
Tyto druhově chudé doubravy (včetně borových doubrav) byly v území rozšířeny v teplejších polohách, zejména na Růžovské plošině, v kaňonu Labe, fragmentárně patrně též na skalních plošinách v Jetřichovickém skalním městu. Dnes však na těchto stanovištích doubrav, jejichž stromové patro tvořily především dub zimní (Quercus petraea), dub letní (Q. robur) a borovice lesní (Pinus sylvestris), nacházíme často téměř čisté borové kultury, jejichž bylinné a mechové patro však do značné míry odpovídá původním společenstvům. V polohách borových doubrav jsou hojné zejména brusinka (Vaccinium vitis-idaea), borůvka (V. myrtillus), vřes obecný (Calluna vulgaris), černýš luční (Melampyrum pratense), na stanovištích bezkolencových doubrav přistupuje zejména bezkolenec rákosovitý (Molinia arundinacea) a krušina olšová (Frangula alnus). Druhově chudé jsou acidofilní bikové doubravy, kde se v bylinném patře významněji uplatňuje pouze bika bělavá (Luzula luzuloides) nebo metlička křivolaká (Avenella flexuosa), příměs tvoří jestřábníky (Hieracium spec. div.), kručinka německá (Genista germanica).
Z brouků můžeme jmenovat kovaříka Agriotes pallidulus či větevníčka Tropideres albirostris. K vzácným druhům tesaříků patří tesařík dubinový (Plagionotus detritus) a Xylotrechus antilope.
Vegetací, charakteristickou pro České Švýcarsko (Labské pískovce), jsou především reliktní bory na extrémních stanovištích pískovcových skal, byť z hlediska rozlohy nezaujímají rozhodující plochu území. Tyto lesy, většinou velmi rozvolněného charakteru, přecházející v nelesní vegetaci keříčkových společenstev a společenstev kryptogam na skalních stěnách, jsou druhově chudé, zejména co se týče cévnatých rostlin. V území lze rozlišit dva základní typy reliktních borů. Suché bory jsou vázány převážně na osluněné jižní expozice, v bylinném patře se uplatňuje zejména vřes obecný (Calluna vulgaris), borůvka (Vaccinium myrtillus), brusinka (V. vitis-idaea) a metlička křivolaká (Avenella flexuosa), v mechovém patře dominují zejména dutohlávky (Cladonia spec. div.), paprutka nicí (Pohlia nutans) či dvouhrotec chvostnatý (Dicranum scoparium). Naproti tomu na zastíněných severních expozicích se fragmentárně vyskytují vlhké bory s důležitými boreálními elementy, jako jsou rojovník bahenní (Ledum palustre) a vzácně též šicha černá (Empetrum nigrum), v mechovém patře přistupují vlhkomilné druhy jako rašeliníky (Sphagnum spec. div.) nebo rohozec trojlaločný (Bazzania trilobata). U obou typů borů se ve stromovém patře uplatňují zejména borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bělokorá (Betula pendula), častěji přistupuje jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Reliktní bory jsou nejvíce soustředěny v Jetřichovickém skalním městu (národní park), ale roztroušeně se vyskytují po celém území Labských pískovců (kaňon Labe, Tiské stěny, Rájecké, Ostrovské stěny a jinde).
Rašelinné brusnicové bory představují závěrečné sukcesní stadium, navazující na otevřená vrchoviště a suchopýrové bory, a vyskytují se v mozaice s těmito jednotkami. Z území jsou porosty této jednotky známy pouze z PR Čabel. Charakteristické jsou keříky rodu Vaccinium a rojovník bahenní (Ledum palustre), v mechovém patře převládají lesní mechy jako trávník Schreberův (Pleurozium schreberi) nebo rokyt (Hypnum jutlandicum).
V reliktních a rašelinných borech žije značné množství velmi významných bezobratlých živočichů. Na bříze pýřité se vyvíjí motýl drobníček Stigmella confusella, na vlochyni a borůvce S. myrtillella, na brusinku je vázán druh Ectoedemia weaveri. Nesporně vzácnými druhy jsou vzpřímenka Caloptilia populetorum či píďalka kropenatec vřesový (Pachycnemia hippocastanaria). K velmi význačným druhům s určitou mírou tyrfofilie patří pouzdrovníčci rodu Coleophora (C. vitisella, C. glitzella, C. pyrrhulipennella či C. betulella). Z brouků jmenujme tesaříky Acmaeops septentrionis a Ergates faber, kovaříky Cardiophorus asselus a Stenagostus rufus, na příhodných lokalitách žije jako velká rarita chrobák černý (Typhaeus typhoeus). Skalních plošiny jsou domovem mravence Manica rubida.
Současný rozsah smrčin v území rozhodně neodpovídá přirozenému stavu. Dnes je však značně obtížné rozlišit přirozená stanoviště smrku (Picea abies), neboť i na nich se dochovaly pouze vysazené smrkové porosty. Pro tato stanoviště smrku hovoří však např. výskyt plavuně pučivé (Lycopodium annotinum), vrance jedlového (Huperzia selago) nebo čípku objímavého (Streptopus amplexifolius). Lze usuzovat, že smrk se přirozeně vyskytoval pouze v roklích vázaných na inverzní polohy, kde jednak v širších údolích představuje součást acidofilních bučin, a pak v hluboce zaříznutých roklích tvoří maloplošné podmáčené smrčiny. Stanoviště podmáčených smrčin se nacházejí převážně v Jetřichovickém skalním městě (národní park) a jsou charakteristická výskytem např. sedmikvítku evropského (Trientalis europaea), rohozce trojlaločného (Bazzania trilobata), rašeliníku Sphagnum fallax či lesklece čeřitého (Plagiothecium undulatum).
Na místa s původním výskytem smrku je vázán tesařík pasekový (Pachyta lamed). Geograficky zajímavý je nález nosatce karpatského původu Plinthus tischeri, který se zde vyskytuje na nejzápadnějším místě svého přirozeného rozšíření. K dalším vzácným hmyzím druhům patří tesařík Pachyta quadrimaculata, kovaříci Aplotarsus incanus a Sericus subaeneus, mandelinka Minota obesa, můra sivá (Papestra biren) či bourovec měsíčitý (Cosmotriche lunigera) a kobylka Barbitistes constrictus. V chladných údolích podél říček žije subatlantský druh plže Arion intermedius, stonožka Brachyschendyla montana či žížala Octodrilus argoviensis.
Drtivá většina území národního parku České Švýcarsko a velká část chráněné krajinné oblasti Labské pískovce je pokryta lesy. V současné době převažují jehličnaté kultury (smrkové a borové), z hlediska potenciální přirozené vegetace však na většině území převažovaly listnaté a smíšené lesy. Kulturní lesy převažují zejména na pískovcích a na pleistocenních sedimentech (sprašové hlíny), kdežto na odlišných substrátech (čediče, krystalinikum) se do značné míry zachovala přírodě blízká až přirozená vegetace. Lze tedy říci, že kulturní lesy byly většinou člověkem vytvořeny na stanovištích, jejichž přirozená druhová rozmanitost byla většinou nízká, kdežto lokality s bohatou přirozenou vegetací byly většinou zachovány.
V kulturních smrčinách většinou převládají acidofyty charakteristické pro kyselé bučiny, velkoplošné pěstování smrku však patrně přispělo k značnému rozšíření některých druhů vázaných převážně na smrčiny, jako jsou žebrovice různolistá (Blechnum spicant) nebo třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Tyto jinak druhově chudé porosty mohou přesto hostit některé významné druhy, a to zvláště podél lesních komunikací, jako např. subatlantský druh třezalku pěknou (Hypericum pulchrum) nebo ostružiník lužický (Rubus lusaticus) či o. hojnokvětý (R. geminatus) – kriticky ohrožené druhy naší květeny, z nichž první dva jmenované jsou známy v České republice pouze z Labských pískovců. V borových kulturách se uplatňují především druhy charakteristické pro borové doubravy. Kromě kulturních sosnových borů se v minulosti v území zakládaly i bory vejmutovkové, které dnes představují zdroje téměř celoplošné invaze vejmutovky (Pinus strobus). Kultury ostatních dřevin, jako jsou modřín opadavý (Larix decidua) nebo dub červený (Quercus rubra) netvoří v území rozsáhlé plochy. V kulturních lesích a zejména na světlinách nebo pasekách je běžný v území nepůvodní náprstník červený (Digitalis purpurea).
Z bezobratlých živočichů můžeme jmenovat motýla trávníčka Elachista atricomella; v náprstníku červeném se vyvíjí píďalka Eupithecia pulchellata.
